Můj příběh

Dnes vážím o 30 kg méně (Ne není to překlep, čtěte dál a dozvíte se proč jen 30...) Jem aktivní, zdravá, plná energie a cítím se skvěle. Baví mě, když si lidé všímají mé proměny a ptají se, jak jsem to dokázala. Je super, že si mohu koupit hezké oblečení, a co víc – že mi opravdu sluší.
Ale ještě před pěti lety jsem byla někdo úplně jiný.

Smanželem jsme toužili po druhém dítěti, ale nedařilo se. Byla to těžká doba plná zklamání a smutku. Podstoupila jsem hormonální léčbu a po dvou letech se naše přání vyplnilo – narodil se nám syn. Ale léčba si na mém těle vybrala daň. Přibrala jsem. Hodně.

Těhotenství pro mě bylo obrovskou výzvou. Bála jsem se o miminko, přestala jsem sportovat, jedla víc než kdy dřív a kila jen naskakovala. Po porodu jsem se snažila zhubnout. Různé diety, zaručené metody, nekonečný boj s váhou. Něco málo jsem vždycky shodila, ale pak se dostavil jo-jo efekt – a kila se vrátila i s úroky.
A tak jsem se  postupně stala "prostorově výraznou" prostě obézní.

Vyhýbala jsem se focení s rodinou. Styděla jsem se za své tělo. Nákup oblečení? Noční můra. Do zrcadla jsem se dívala jen minimálně – a pokud možno jen od ramen nahoru. Cítila jsem se hrozně.
Ale nebylo to jen o vzhledu. Přestala jsem sportovat, protože každý pohyb byl boj. Rychle jsem se zadýchala, potila se a cítila se vyčerpaně. Dřív jsem milovala lyžování, ale při představě, že na svahu spadnu a už se nezvednu, jsem to raději vzdala. A k tomu všemu se začaly přidávat i zdravotní problémy – vysoký krevní tlak, otoky nohou…
A tehdy mi došlo, že takhle žít nechci. Že to takhle prostě nemůže pokračovat.

Zkoušela jsem všechno – drahé konzultace, jídelníčky na míru, speciální programy. Výsledek? Vždy stejný. Krátkodobý úspěch a následné selhání. Zoufalství.

A pak jsem na jaře 2020 narazila na článek o bariatrických operacích. Už dřív jsem o nich slyšela, ale vždycky jsem si říkala: "To není pro mě." Nechci celý zbytek života hladovět. Jenže tentokrát mě ten příběh zaujal natolik, že jsem začala vážně přemýšlet.
A rozhodla jsem se.

Objednala jsem se na konzultaci a věci se daly do pohybu. Prošla jsem sérií vyšetření – chirurgie, internista, psycholog, výživový poradce. Sonografie, gastroskopie (dvakrát!) – nic příjemného, ale věděla jsem, že to stojí za to. A pak jsem konečně viděla světlo na konci tunelu.
Už nebudu navěky tlustá.

Operace proběhla bez komplikací. Naštěstí jsem neměla žádné problémy s jídlem a kila začala mizet. Během jednoho roku jsem ve svých 52 letech shodila 40 kg a dostala se do formy, kterou jsem si skvěle držela celé tři roky.
Byla jsem zdravější, sebevědomější a spokojenější než kdy dřív. Všechno se zdálo dokonalé…

Ale pak přišel blesk z čistého nebe.
Kolega dal výpověď a jeho práci nabídli mě – k té mé. Bála jsem se odmítnout. Co když bych tím ohrozila i svou vlastní pozici? A tak jsem kývla.
A začala zběsilá a nebezpečná jízda.
Denně 10, 12, někdy i 14 hodin v práci. Únava, stres, neustálý tlak. Přestala jsem odměřovat porce, jídlo jsem brala jen jako rychlé palivo. Ve 22 hodin večer, když jsem se konečně vrátila domů, jsem si dávala druhou večeři, abych vůbec nějak přežila. Coca-cola se stala mým hlavním zdrojem energie. A na sport? Na ten už nezbýval čas ani síla.
A tak se kila začala pomalu, ale jistě vracet…

Nešlo jen o váhu. Kila navíc přinesla i vážné zdravotní problémy. Bylo to, jako by mé tělo křičelo: „Dost! Takhle už dál nemůžeš!“
A tehdy mi to došlo.
Bylo to varování shůry. Signál, že pokud nezabrzdím, bude pozdě. Konečně jsem našla odvahu říct si o pomoc. Šéf rozdělil práci mezi několik kolegů a já mohla zase začít myslet na sebe.
Ale mezitím jsem nabrala zpět 20 kg. A po tom všem vyčerpání jsem už neměla sílu na to, abych je shodila sama.

Po čtyřech letech jsem se znovu rozhodla udělat krok ke změně. Prošla jsem opět sérií vyšetření a podstoupila další operaci. Tentokrát jsem přesně věděla, co mě čeká.
A výsledek? Už mám 10 kg úspěšně dole a cítím se zase jako já. Teď mám před sebou poslední výzvu – zbavit se těch posledních 10 kg. A chci se o tenhle závěrečný boj podělit i s vámi.